Větné členy jako cesta vesmírem

Jak doktorandka z UJEP proměnila obávané učivo češtiny v aplikaci, kterou si žáci pouští i doma.

Větné členy patří k nejobávanějším tématům hodin českého jazyka. Romana Wágnerová – učitelka s desetiletou praxí a doktorandka katedry bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP – se rozhodla to změnit. Společně se dvěma studenty střední průmyslové školy vytvořila bezplatnou výukovou aplikaci Větná dráha, ve které děti cestují vesmírem a cestou si osvojují českou skladbu. Projekt „Digitalizace výuky větných členů na druhém stupni ZŠ“ patřil mezi sedm nejlepších, jež na Studentské vědecké konferenci UJEP v březnu 2026 reprezentovaly jednotlivé fakulty.

Rozhovor s Romanou Wágnerovou vedl Michal Pácal, vedoucí Centra transferu technologií a znalostí UJEP.

Začněme krátkým představením. Jste doktorandkou na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP a zároveň už deset let učíte na základní škole. Kde přesně?

V Jablonci nad Nisou, v takové malé škole, která je na okraji města. Máme asi 70 % sociálně znevýhodněných dětí, takže je to menší škola, ale učení je náročné.

Otevřel jsem si vaši aplikaci a zkusil projít část  dráhy. Přiznám se, že jsem se nedostal ani z úvodní planety Cekmaron – některé termíny jsem už dlouho neslyšel a dokážu si představit, že pro děti je to docela výzva. Zkusíme to obráceně: v aplikaci byla věta „U staré budovy byl uvázaný malý pes.“ Určila byste správně větné členy?

Nejlepší je vždycky začít základní skladební dvojicí. Je tam děj „byl“ – „u staré budovy byl uvázaný“. „Byl uvázaný“ je přísudek a „pes“ podmět. Potom hledáte nějaké vlastnosti, to je přívlastek – přívlastek shodný je „malý pes“. A pak se ptáte: kde? Takže „u budovy“, to je příslovečné určení místa. A ještě jaká budova – přívlastek shodný je „stará“.

Můžeme si říct něco bližšího k tomu, proč se vůbec větné členy určují a proč to má smysl?

Vy jste to hezky pojmenoval – nedokázal jste to určit, ale podvědomě to umíte. Když si přečtete smlouvu, vytušíte, kdo co píše a komu je to určené, a to je vlastně cíl skladby. Mně v češtině chybí propojenost – učím i matematiku, i angličtinu, a větné členy pomáhají i s cizími jazyky a s pochopením textu. Vy jste to v dospělosti přestal umět pojmenovat, ale děti to umí, protože se s tím setkávají od šesté třídy každý den – mají naučené vzorce, že někdo něco někomu říká, a to jsou vlastně ty vztahy ve větě. Pokud si je žák neosvojí, je pro něj těžké napsat souvislý text a vůbec mu porozumět.

Když je výuka postavená jen na tom, že dáte větu a určujete, dá to dítěti nějaké logické myšlení, ale šesťákovi to nevysvětlíte. Pokud se ale s textem opravdu pracuje – přehazují se různé výpovědi a podobně – dítě pak samo pozná, kde je chyba. To je cíl větných členů a skladby.

Takže to podle vás má pořád smysl – je to aktuální téma i v dnešní době zkratkovitých SMS?

To určitě. Ale jde o ten způsob. Dřív se v češtině počítalo s tím, že malí žáci mají být malí lingvisté, kteří umí definice odshora dolů, ale v praxi z toho moc nebylo. Teď je trend opačný – děti to třeba neumějí úplně přesně pojmenovat, ale umějí větu sestavit a vyjádřit se.

Cítíte, že se ten trend někam posouvá? Jde dětem téma větných členů lépe než před deseti lety, nebo hůře?

Dřív byly děti víc nabiflované. Když jste jedničkářům nebo dvojkařům dal větu na rozbor, znali zkratky, pojmenování i grafy – dělají se takoví pavouci – a zvládali to s přehledem. Dneska se na tom tolik nestaví. Ne že by se to neučilo, ale není to hlavní cíl. Dnes se hodně pracuje s cíli výuky, a tohle je takový zlomek: dobře, naučíme se to, měli by to znát, ale přiklání se k tomu, že děti můžou mít obrazový materiál, dělají se lapbooky, kde mají napsané definice a kdykoli si můžou vyhledat, co znamená podmět nebo přísudek. Pracuje se s textem, propojuje se to s literaturou, čtete text a ptáte se, co tím chtěl básník říci. Odrážejí to i přijímací zkoušky, kde je většina úloh na pochopení textu.

Od doučování k vývoji aplikace

Odskočím k vaší profesní dráze. Učíte deset let – jak jste se k učitelství vůbec dostala?

V šesté třídě jsem dostala třídní paní učitelku češtinářku a tím to začalo. Už na prvním stupni jsme si hráli na to, že jsem učitelka, a od druhého stupně mi ona byla velkým vzorem – i bakalářskou práci jsem pak zkoumala v její třídě. Přivedla mě ke čtení. Mám i pedagogickou střední, na bakaláři pedagogickou češtinu a dějepis, pak magistra, takže ta dráha je dost přímá. Pedagogiku jsem studovala v Liberci, na UJEP jsem začala studovat až doktorát.

Vraťme se k aplikaci. Vytvořila jste ji, takže pro to musel být nějaký důvod. Asi šlo opravdu o to obávané téma, které dětem nešlo?

Mám i střední pedagogickou školu, takže jsem děti doučovala už od svých patnácti let, a doučujete většinou ty slabší. Teď je obrovské téma inkluze – žáci jsou zapojení do běžné výuky a strašně důležité je jejich vlastní tempo. Začínala jsem bakalářskou a magisterskou práci na algoritmy, což měla být i disertace, ale tou aplikací se téma trochu změnilo. Vypozorovala jsem, že než se dítě s poruchou učení prokouše textem, vlastně neví. Vždycky jim pomáhala názornost a vysvětlení vztahů mezi slovy. To byla první vějička.

Potom jsem nastoupila na základní školu, kde je spousta sociálně slabých dětí, které nemají motivaci k učení a rodiče je moc nepodporují – přitom právě vzdělání by pro ně mohlo být cestou z toho začarovaného kruhu. Aplikace je zdarma a je určena právě těmto dětem. Je primárně na telefony a tablety, protože počítače nemají – a když si ji odpoledne otevřou třeba na zastávce, je to lepší než pět minut na TikToku. Vím, že aplikace s větnými členy svět nespasí, ale je to nástroj, který můžete nabídnout rodičům, dětem i učitelům do výuky.

Už vaše bakalářská práce se týkala algoritmizace?

Ano. Na bakalářské práci jsem se spojila s profesorem Uličným z Technické univerzity, který kdysi – to jsou opravdu dávná léta – zkoušel algoritmus právě na větné členy. Zkoušela jsem ho v moderní podobě ve třídě té mé bývalé paní učitelky a v diplomové práci jsem pak tvořila vlastní algoritmus na slovní druhy. Pak jsem přemýšlela o disertaci, chtěla jsem udělat vlastní algoritmus na větné členy podle učebnic, a najednou přišel nápad grantu. Vytvořit aplikaci je dnes strašně moc peněz, takže jsem vůbec nedoufala, že by se to mohlo povést – ale měla jsem štěstí, že jsem potkala Tomáše Viktora Kubíčka a Honzu Kočnara.

Jak jste se s vývojáři potkali a jak začal váš společný vývoj?

Je to takové „známý známého“. Manžel mé bývalé kolegyně učí na střední průmyslové škole v Liberci a zmiňoval, že snad nikdy neměl lepší studenty než Tomáše a Janka. Zrovna ve třeťáku měli dělat ročníkovou práci a líbilo se jim, že to má smysl – že nebudou psát něco, co se hodí do šuplíku. Já jsem přišla s nápadem, jen takovým základem, a oni se do toho pustili neuvěřitelným způsobem. O spoustě funkcí, které aplikace má, se mi ani nesnilo.

Pro upřesnění – vy jste dodávala datové sady a obsah, zatímco Tomáš Viktor Kubíček a Jan Kočnar pod vedením Tomáše Kazdy vytvořili samotnou aplikaci?

Ano. Přišla jsem se zadáním, že bych to chtěla v tom vesmíru – dala jsem tam raketku a cestování vesmírem. Design i názvy tvořili i pomocí AI, přinesli návrh a já jsem ho poupravila. Náplň, definice, algoritmus a věty jsem pak dávala dohromady já.

Jak aplikace funguje

Kdybyste aplikaci měla představit – co umí? Je jen pro žáky, nebo i pro učitele?

Má tři módy. První je výukový, kde jsou všechny definice, zkratky, příklady i algoritmus – využije ho žák, rodič i učitel. Druhý je procvičování, kdy procházíte galaxiemi a planetkami vlastním tempem, můžete se vracet k definicím a vygenerovat si vlastní test ze svých chybných jevů. A třetí jsou testy – žák si test může vygenerovat sám a zkoušet sebe i spolužáka, nebo se přepnout do učitelského módu a vytvořit test pro celou třídu.

To je jediná situace, kdy aplikace musí být připojena k internetu – jinak funguje offline, právě kvůli sociálnímu znevýhodnění. Sdílí se QR kód nebo číselný kód a učitel může nastavit platnost až 14 dní, takže to může být úkol i test. Hlavní pointa je, že testy rozlišíte pro různé žáky – nadanému dáte víc vět a všechny galaxie, dítěti se speciálními potřebami míň vět, víc času a třeba jen přísudek. Výsledky žáků vidí jen učitel, a teď se to zpřesnilo – vidíte i to, na jakou otázku odpověděli špatně, a jejich celkový posun. Teoreticky si ale učitelský mód může zapnout i běžný uživatel, takže žáci, rodiče i učitelé to můžou využívat komplexně.

Používáte ji ve své třídě?

Aplikace vyšla v lednu, poslední aktualizace byla kolem května, takže jsem začala teď ve své třídě. Děti reagují „wow, naše paní učitelka udělala aplikaci“, takže se to všem strašně líbí. Když dnes ve výuce řeknete dítěti, že si může vzít telefon, je to pro ně něco. Zatím to působí jako zpestření a občas mi žáci říkali, že si to pustili i doma. Hlavní testování bude na podzim, kdy budou aktualizace hotové.

Jak appku vnímají žáci a co bude dál

Jak to žáci přijímají? Mají pocit, že se zlepšují?

Spíš se mění vztah. Přesná data zatím nemám, s algoritmy z diplomové práce tam zlepšení bylo – minimálně to, že když děti nevěděly, nic nevyplnily, a nově se dobraly k nějakému výsledku. Tady mi ale přijde, že víc než o výkon jde o motivaci, a tu chci zkoumat především. Nikdy předtím jsem nezažila, že bych přišla do hodiny češtiny a děti samy řekly, že by chtěly probírat větné členy – a najednou se párkrát ozvalo, že bychom si to mohli zopakovat. Bála jsem se, že když vytáhnou telefony, budou dělat něco jiného, ale když jsem procházela třídou, opravdu pracovali. Zatím je to ale moje třída, takže tam hraje roli i to, že je to „ta naše aplikace“.

Aplikace je ke stažení zdarma a funguje pro Android i iOS, je to tak?

Ano. Tomáš s Jankem – nevím, který z nich to byl – jeden Android nesnáší a nutně to potřeboval udělat pro Apple. Původně jsem myslela, že to bude jen na Androidu jakožto rozšířenějším minimálně mezi sociálně slabými dětmi, ale bylo mi přislíbeno oboje. Takže oboje.

Máte přehled, jestli aplikaci používají i jiné školy?

Jsem hodně v učitelských platformách na sociálních sítích a k disertaci jsem loni rozesílala dotazníky k učebnicím, kam jsem přidala i odkaz na appku. Takže mám zpětnou vazbu – některé paní učitelky mi píšou, jestli je to hotové, nebo že to už používají. Sem tam nějaké školy tedy jsou, ale hlavní záběr bude až na podzim.

Závěrem – máte představu, jak by mohlo využívání digitálních technologií ve výuce češtiny vypadat za deset let? A je vůbec digitalizace výuky správný směr?

Těžko říct. Přemýšlela jsem nad tím – všichni mluví o novém RVP a digitálních kompetencích. Když se podívám na svou „králičí noru“ na Instagramu, kde jsou knížky a učitelé, vidím už teď spoustu učitelů, kteří učí tak, jak bychom chtěli, aby to bylo za deset let. Ale v praxi vidím i spoustu těch, kdo učí tak, jak jsme nechtěli, aby se učilo dnes.

Takže víc než na tom, jak to bude vypadat, bude záležet na vysokých školách – aby studenty poslaly do praxe, aby bylo víc didaktiky a aby se učili pracovat s digitálními nástroji. Máme všude interaktivní tabule, vybavení je spousta, ale mnozí s ním neumějí zacházet. Školení jsou krátká a všeobecná pro všechny předměty – přitom s tímhle balíčkem by student měl ze školy vycházet. Pokud se změna začne dít takhle na vysokých školách a učitel bude mít kompetenci ji předávat žákům, tak to půjde.

A přála bych si větší propojení předmětů. Učím pět předmětů a je skvělé, že se to dá hezky propojit – zvlášť když máte čtyři hodiny po sobě, je to komplexnější, praktičtější, více do života. Dává to žákům větší smysl, než když v jedné hodině učíte větný rozbor a v druhé totéž, akorát anglicky. Takže záleží na učitelích – ale vůbec ne na věku, spíš na osobnosti.

Rozhovor připravilo Centrum transferu technologií a znalostí UJEP. Centrum podporuje studenty i akademiky UJEP v tom, aby jejich výzkum a nápady měly reálný dopad do praxe.